Kdysi platilo, že co Čech, to muzikant. To se odráží i v tom, že ještě v nedávné době chodilo snad každé dítě do hudební školy, kde se učilo hrát na nějaký nástroj. Jejich výběr však byl omezen, nikoliv snad školou, ale ochotou rodičů a jejich finančními možnostmi. Přiznejme si totiž, že například piano rozhodně není ani levná, ani skladná záležitost.

Tím nejoblíbenějším nástrojem pak byla z uvedených důvodů dětská flétna, nejlépe ta zobcová. Dala se totiž snadno pořídit, byla relativně levná a dala se snadno přenášet. Navíc hra na ni, alespoň ve své základní podobě, rozhodně nebyla nijak složitá.

Přesto je třeba si uvědomit, kolik hráčů na flétnu známe. Na zobcovou prakticky žádného, a to jak současného, tak ani minulého. Je totiž pravdou, že tento typ nástroje naprostou většinu dětí přestal poměrně rychle bavit. A má to samozřejmě svůj důvod.

Tím hlavním je to, že se jedná o dechový nástroj. To znamená, že při hraní na něj nemohou ani mluvit, ani zpívat, na rozdíl například od piana či kytary. A to je poměrně velká překážka, neboť děti rády prožívají hudbu všemi smysly.

Další, a mnohem závažnější fakt, je ztráta motivace. Rodiče obvykle své děti nijak zvlášť ke hraní nenutí, a pokud ano, pak se z toho stává spíše povinnost, než zábava. Navíc, a to je nejdůležitější, zde chybí vzor, ke kterému by se mohly upnout.

V tom je i rozdíl například od trubky, která je také dechovým nástrojem, neboť tu vidíme v průvodech, na koncertech i jinde. Navíc, i v pohádkách se vyskytují trubači. Děti tedy mají neustále před očima cíl, kterého mohou dosáhnout, pokud se budou snažit.

Ačkoliv je tedy rozhodně dobré podporovat děti v hudbě, v současné době lze říci, že flétna jsou vyhozené peníze. S velkou pravděpodobností se totiž váš potomek nenaučí více než úplné základy, a ani později tuto dovednost nijak nevyužije. A to je škoda.