Už jsem se na internetu zase dočetl o tom, jak špatně se u nás žije sociálně slabým. A to proto, že je prý u nás příliš nízké životní a existenční minimum. Což jsou sice pro mnohé z nás jenom slova, ovšem pro leckoho nikoliv. Protože jsou u nás i lidé, kteří za některé z těchto minim žijí. Nebo by se mělo spíše říci živoří nebo přežívají.
Pro ty, kdo pobírají životní nebo existenční minimum je prý toto učiněnou noční můrou. Protože výše těchto minimálních příjmů byla stanovena poprvé v roce 2007 a od těch dob byla zvýšena pouze jedinkrát, v roce 2012, odkdy jde o částky ve výši 3410 či 2200 korun.

A jak prý mají lidé z těchto peněz v naší zemi vyžít? Jak prý má někdo existovat jen za něco víc než dvě tisícovky, jak prý si má pořizovat výživu a základní osobní potřeby za necelých tři a půl tisíce? K čemuž jsou odsouzeni ti nejchudší z nás, kromě nezaopatřených dětí, starobních důchodců a lidí ve věku nad osmašedesát let.
Autor zmiňující na internetu tento fakt pranýřuje skutečnost, že potraviny, hygienické potřeby a třeba léky za posledních deset let podražily, a to nejednou až na dvojnásobek tehdejších cen, ovšem výše zmíněných minim se – jak zaznělo – téměř nepohnula směrem vzhůru. Zatímco minimální a průměrná mzda rostou (ta druhá se od roku 2007 zvýšila o víc než deset tisíc), životní a existenční minimum nikoliv.

A jak tedy mají ti úplně dole žít?Ti, kteří si za existenční minimum dopřejí jen minimum potravin, deodorant, pastu na zuby, toaletní papír a oblečení, nic víc. To k životu prostě nestačí, ač si zlá vláda usmyslela ani letos těm nejchudším na minimu nepřidat s tím, že by je to nemotivovalo k práci.
A tak jsou prý ti na zoufalém minimu vlastně skoro odsouzeni k životu na ulici! A když k tomu připočtete, že podobní lidé nemívají příliš dobré vyhlídky na zlepšení této situace, je to tristní.
Hlavně když mají spousty takových lidí na krku exekuce, kvůli kterým se jim ani nevyplatí jít někam pracovat, když jim stát sahá i na tyto peníze třeba proto, že neposílají děti do školy, odmítají pracovat nebo neplatí alimenty.Takoví někdy nedostávají ani existenční minimum a jsou odsouzeni k životu na dluh, visí na krku příbuzným, žijí na ulici.
Je prý smutné, když si u nás ceníme lidského života na takto mizerný peníz. Měli bychom se stydět.
Což beru jako ukázkový příklad – demagogie. Protože dotyčné chudáky přece nikdo nenutí, aby odmítali práci, dělali dluhy a nespláceli své závazky a pak živořili. Zejména když i autor sám přiznává, že u nás máme i dalších šestnáct druhů sociálních dávek.
Za kteréžto situace se domnívám, že je ‚2200 Kč za život‘ až až.